Jet do Tanzanie stavět školu – takovou nabídku letos dostal Sbor Apoštolské církve Hustopeče od nadačního fondu Nehemia, s kterým už dlouhodobě spolupracuje. Čtveřice dobrovolníků se nelehkého úkolu nezalekla a pro Radima Fiedlera, Jana Gavlíka, Miroslava Makovčiku a Karla Fridricha tak 22. července začalo africké dobrodružství.
[caption id="attachment_14344" align="alignnone" width="700"]
Členové výpravy s hustopečskou vlajkou.[/caption]„Když jsme dostali onu nabídku, cílem bylo postavit jednu třídu základní školy pro Masaje. Nakonec se ale ještě podařilo získat nějaké peníze a tak jsme pracovali na třech třídách. Pracovní den nám začínal v osm ráno a končili jsme v sedm večer. Zdili jsme, dělali střechu, omítali,“ popsal náplň mise pastor Apoštolské církve Karel Fridrich.
Uprostřed masajské stepi pracovala čtveřice dobrovolníků více než čtrnáct dní. Pod hustopečskou vlajkou. K ruce jim bylo přiděleno pár místních mužů. Do Tanzánie mohl odjet jen omezený počet dobrovolníků kvůli složité dopravě. „Dostat se do stepi je celkem náročné. Je to tři hodiny cesty z nejbližšího města,“ vysvětlil Fridrich.
Práce uprostřed Tanzánie pro Evropany nebyla lehká. Počasí sice bylo v období sucha a zimy příjemné, ideálních 25 stupňů. Museli si ale zvyknout na zcela jiné stavební postupy. „Například materiál – nebyl tak úplně v té kvalitě, na kterou jsme zvyklí. Dřeva byla křivá, nebyla rovnoměrně zhoblovaná. Dost nás zdržovalo to, abychom stavbě dali aspoň nějakou formu. Byla to pro nás výzva,“ shrnul vedoucí týmu dobrovolníků.
V minulém roce nadační fond Nehemia zaplatil v masajské stepi pro ubytovnu školáků sprchy a toalety. Letos čtveřice mužů z Hustopečí a okolí přistavila další tři místnosti a škola tak teď může nabídnout osm tříd.
„Škola je určená pro Masajské děti. Snaží se naučit číst a psát. Více než 80 procent Masajů je totiž negramotných. Když jsme pracovali, byl v Tanzanii běžný školní rok. Viděli jsme, jak děti přichází, nástup před školou, zazpívání tanzanské hymny, rozchod do tříd, přestávky. O přestávkách byly děti zvědavé, chodily za námi a měly chuť si s námi povídat,“ popsal Fridrich.
Masajské děti chodí denně do školy i několik kilometrů. Podle Fridricha jsou totiž v masajské stepi vzdálenosti vnímány úplně jinak než u nás. „Jsou tam obrovské vzdálenosti, pro nás těžko pochopitelné. Pro běžného Masaje, třeba i ve věku kolem 70 let, není problém ujít i třicet kilometrů denně,“ zmínil pastor.
Dobrovolníci přespávali u německého misionáře Wernera Drotleffa, který v březnu navštívil i Hustopeče. Stravovali se ale ve školní jídelně. Ochutnat tak mohli místní speciality – hlavně jídla z kukuřice a fazolí, posnídali ale i gazelu a zkusili i pokrm vážených stařešinů.
„Na masajské slavnosti jsme dostali ten nejcennější pokrm, který dostávají jen vážení členové. Pro nás však byl téměř nepoživatelný. Abychom neurazili, tak jsme i přes to žvýkali a žvýkali. Byla to blána, která u krávy upíná ledviny. Byla tuhá, lojovitá,“ svěřil se s jedním z největších zážitků Fridrich.
S dalšími zážitky, fotografiemi a videi se chce čtveřice dobrovolníků podělit s ostatními na plánovaných besedách a přednáškách. „Zatím nemáme přesně určené termíny besed. Někdy na podzim, až zpracujeme všechny fotky a videa,“ uzavřel Fridrich s tím, že přesné datum konání přednášek včas oznámí.
Sledujte reportáž v Hustopečském magazínu č. 271, vychází v pátek 22.8.2014.
(Text: Jana Rozková, Foto: Karel Fridrich)
