Virtuální muzeum
(1249-1322)
Tento rod pocházel z Kadaňska. Erb Pětipeských z Chyš a Egerberka s kosmým vlnitým pruhem (tj. řekou) je upomínkou na zakladatele rodu Odolena ze Střížovic, který proslul odvahou při přechodu řeky Addy za výpravy krále Vladislava I. proti Milánským. Znak byl Odolenovi darován císařem Fridrichem Barbarossou.
Kolem poloviny 13. století nechal Vilém z Egerberka (od roku 1249 se psal s přídomkem z Hustopečí) nad původní slovanskou osadou (Českou Vsí) postavit na uměle upraveném Homolím kopci opevněné sídlo ze dřeva a hlíny chráněné příkopy a palisádou.
(1322 - 1598)
V roce 1322 koupila královna vdova Eliška Rejčka dvě třetiny Hustopečí od Vilémových vnuků Fridricha (dne 28. února) a Viléma (dne 12. prosince). Zbývající třetina jí byla postoupena králem Janem Lucemburským již 13. září 1321.
Eliška Rejčka pak Hustopeče (spolu s Měnínem, Starovicemi a Starovičkami) darovala dne 1. června 1323 starobrněnskému klášteru Králové, v jehož držení město setrvalo do roku 1598.
Období vlády abatyší kláštera Králové - zvláště 16. století - znamenalo dobu prosperity a významného politického vzestupu.
(1599 - 1848)
3. března 1599 vložil císař Rudolf II. do zemských desk vlastnictví Hustopečí Karlu z Lichtenštejna. Díky pragmatické politice, kterou Lichtenštejnové praktikovali v době třicetileté války, se jim podařilo rozšířit rodový majetek. V době panování Karla Eusebia z Lichtenštejna (1627-1684) zahrnovaly rodové državy statky Lednice, Břeclav a Valtice.
K rozvoji Hustopečí nepřispěli Lichtenštejnové výraznou měrou. Město pro ně zůstávalo jen okrajovou sférou a částečně přispěli k jeho stagnaci v 19. století.
Nejvýznamnějším privilegiem v dějinách Hustopečí bylo jejich povýšení na město, k němuž došlo 18. února 1572.
Císař Maxmilián II. udělil Hustopečím znak, jehož podoba zůstává nezměněna do současnosti. Štít je půlený. Pravá polovina je červená se zlatým břevnem. Na něm je větévka révy s červeným hroznem obráceným k okraji štítu, nad břevnem stojí pak v červeném poli svisle šedý kosíř se zlatou střenkou, ohnutou špicí obrácený doleva. Levá polovina štítu je zlatá a v ní je půl stříbrné orlice s červeným jazykem.
Kromě znaku, práva užívaná červeného vosku mohly Hustopeče navíc konat třetí výroční trh, a to na sv. Nikodéma.
Hustopeče se do jednoho z nejvýznamnějších vinařských center Moravy se zformovaly už ve 13. století.
Ve 14. století zde vedle místních obyvatel měli své vinice především brněnští měšťané, kteří v katastru Hustopečí vlastnili v roce 1365 jednu třetinu (1127 hřiven stříbra) svého viničního majetku. Kromě toho se v Hustopečích nacházely vinice např. břevnovského, strahovského a rajhradského kláštera.
HORENSKÉHO SOUDU
Hustopečské horenské právo je nepřímo doloženo již před polovinou 13. století. Ve 14. století se hustopečský horenský soud stal významným institutem vinařského práva a poskytoval naučení dokonce i sousedním vinařským obcím.
Privilegiem abatyše Alžběty z 20. prosince 1362 bylo potvrzeno, že v záležitostech týkajících se vinařství není od hustopečského horenského práva odvolání k jinému soudu. Tato rozhodnutí potvrdil i Karel IV.
Nejstarší dochovaná pečeť Hustopečí pochází z roku 1322. Je na ní zobrazena větévka vinné révy s třemi hrozny a dva vinařské nože. Podává tak svědectví o hlavním zaměstnání zdejších obyvatel.
Před třicetiletou válkou se vinice rozkládaly na 61,11% výměry hustopečského katastru.
Po třicetileté válce zpustlo 90% hustopečských vinic. Původní stav byl obnoven až po 150 letech. Podle tereziánského katastru byly Hustopeče v polovině 18. století prvním vinohradnickým městem Moravy. Výměra vinic (3843 měřic 3 achtly) převládala nad výměrou polí (2806 měřic 7 1 achtlů).
Prvenství Hustopečí jako největší vinohradnické obce na Moravě trvalo do roku 1900, kdy se v jejich katastru nacházelo 578 ha vinic
HORENSKÉHO SOUDU
Hustopečské horenské právo, jehož znění se nedochovalo, patřilo k okruhu židlochovického práva, které bylo na rozdíl od horenského práva užívaného na Mikulovsku poměrně kruté. V artikulích židlochovického práva nacházíme nezřídka tresty, jimiž byli provinilci nadosmrti zmrzačeni, či se dokonce vyhrožovalo tresty hrdelními.
9. září 1610 byl "při zdejším pranýři na hromadě písku" sťat mydlář Konrád Koblitsch z Kovářské ulice, který kradl v nočních hodinách hrozny na zdejších vinicích. Je to v českých zemích asi jediná historicky doložená poprava za takový přečin…
Burčákové slavnosti se uskutečňují každoročně první týden v říjnu. Tato novodobá tradice započala v roce 1995 a připomíná se jí slavná minulost Hustopečí jako největšího vinohradnického města Moravy a sídla horenského soudu. Návštěvníci slavností jsou v rámci slavností seznamováni s drastickými artikuly zdejšího horenského práva a s cechovními privilegii, oživují se vinařské zvyky a tradiční řemesla.
ANTONA HRANATSCHE Z ROKU 1855
V Hustopečích se dochovaly vřetenové lisy, které byly typické zejména pro střední a drobné vinaře. Vřetenové lisy jsou na horním trámu - hinštu (z německého Hengst) opatřeny vydlabaným otvorem se závity, jimiž prochází silný šroub z tvrdého dřeva (vřeteno), který je na spodním okraji zakončen hlavou.
V roce 1323 jsou Hustopeče zmiňovány jako trhová ves. Výhodná strategická poloha na hranici tří zemí z nich učinila významnou stanici tzv. Uherské cesty, po níž byl hnán dobytek z Uher na západ. Hustopeče se záhy staly důležitým obchodním centrem, které se zaměřovalo zejména na dobytčí trhy. Na tuto skutečnost upozorňovaly ostatně i názvy zdejších tratí Ochsenberk a Ochsentrieb…
Panovníci a vrchnost městu postupně udělovali práva výročních trhů. V roce 1410 potvrdil markrabě Jošt trh havelský (16. října), v roce 1458 udělil Jiří z Poděbrad výsadu trhu na sv. Prokopa (4. července) se sedmi předcházejícími a sedmi následujícími dny
Vedle toho získaly Hustopeče při povýšení na město (roku 1572) výsadu třetího jarmarku na sv. Nikodéma (15. září) v trvání osmi dnů.
Roku 1593 povolil císař Rudolf Hustopečím konání čtvrtečního trhu.
24. března 1528 ustavil český král Ferdinand I. v Hustopečích třicátkový úřad (Dreizigstamt), který mu vybíral třicátý peníz z ceny za každý kus cizozemského dobytka. Výběrčím byl královský úředník zvaný handgraf.
Trhy s rohatým dobytkem přinášely městu značný užitek a král získal vydatné prostředky na tažení proti Turkům. Až do roku 1670 obnášely příjmy třicátkového úřadu průměrně 8000-10000 zl. ročně a po roce 1670 stouply až do výše 30000 zl.
Trhový řád rozeznával čtyři kategorie trhů: A) jarmarky, B) týdenní trhy, C) denní trhy a D) dobytčí trhy (tyto trhy na hovězí a vepřový dobytek, koně a drůbež se konaly každé pondělí a čtvrtek).
Existence kostela je v písemných pramenech uváděna počátkem 14. století. Tehdy náležel patronát kostela (a fary) klášteru Králové, který měl nejen povinnost starat se o tyto stavby, ale i právo dosazovat do Hustopečí faráře z kněží, kteří byli při klášteře.
Stavební vývoj kostela byl ukončen na počátku 16. století, kdy byl výrazně zvětšen ve stylu pozdní gotiky.
V pozdějším vývoji ale stále docházelo ke stavebním úpravám.
Čtyřhranná hlavní věž měla do konce 19. století barokní kopuli a dřevěnou galerii (ochoz).
V obou rozích západního průčelí lodi kostela stály dvě vížky, které byly nahoře okrouhlé a ozdobené dvojí renesanční arkaturou. Třetí vížka (sanktusník z roku 1715) se nacházela na hřebenu střechy presbytáře.
V roce 1891 došlo v důsledku havarijního stavu ke snesení galerie. Podobný problém vyvstal i u věže a roku 1903 se odborníci dohodli na kamenném ochozu a novogotické podobě věže.
Nová věž pak byla pokryta těžkými měděnými pláty a byly vyměněny už léta nefungující věžní hodiny.
Hmotnost novogotické věže však nebyla úměrná nestabilnímu podloží a spolupodílela se tak na smutném konci hustopečského kostela.
Přestavba měla harmonicky propojit všechny části kostela. Do předního štítu bylo zabudováno novorománské okno. Došlo k novém pokrytí glazovanými taškami z tehdejší lichtenštejnské továrny v Poštorné. Radikálních úprav doznal i interiér kostela.
25. července 1905 pak rekonstruovanou věž vysvětil brněnský biskup dr. Paul hrabě Huyn.
Zřícení věže kostela sv. Václava 26. února 1961 ve 3 hodiny 15 minut. Věž prolomila střechu a klenbu lodi. Zůstal neporušený presbytář, sakristie a částečně poškozená boční kaple.
PŘÍČINY PÁDU
V bezprostřední blízkosti kostela vedla hlavní státní silnice mezi Brnem a Bratislavou. Zvyšujícím se provozem těžkých vozidel a cisteren kostel trpěl. Při odebrání zvonů za 2. světové války byla vybourána okna věže, a tím byla i částečně narušena statika. Roku 1953 se ve věži začaly objevovat trhliny, které zkoumala komise a doporučila sledování jejich velikosti..
Na přelomu let 1960-1961 bylo rozhodnuto omezit rychlost motorových vozidel na silnici okolo kostela na 20 km v hodině a zakázat jízdy těžkých vozidel. Tato ustanovení však nebyla dodržována.
ODKLIZENÍ TROSEK
Po zřícení se 27. února 1961 sešla v Hustopečích komise, která komisionelním zápisem rozhodla o odklizení trosek a o tom, že zbylé části kostela zůstanou zachovány.
Mezitím 4. března 1961 vydala komise Odboru výstavby ONV Břeclav příkaz ke zbourání celého kostela, tedy i částí zachovalých, aniž by se dotázala ministerstva školství a kultury, zda míní zbylé části kostela dále chránit ve smyslu zákona č. 22 § 13.
Demoliční výměr byl farnímu úřadu doručen 8. března. Dříve než farní úřad demoliční výměr obdržel, už se započalo k velkému rozhořčení občanů s bouráním. Proti zboření neporušených částí podalo protest 1 207 občanů.
Boj o zrušení demoličního výměru mezi odborníky a veřejností na straně jedné a mezi komunistickými aparátčíky (včele s ONV v Břeclavi) byl velice urputný a trval až do září 1962, kdy po soustavném nátlaku ministerstvo školství a kultury od další památkové ochrany kostela v Hustopečích konečně upustilo… Demolici zbylých částí kostela provedl Průmstav Brno.
16. století znamená v historii Hustopečí jeden z jejich hospodářských (vinohradnictví, dobytčí trhy) a politických (povýšení na město) vrcholů. Prosperita města se odrazila i v nových reprezentačních a uměleckých formách, které svůj výraz nalezly v inspiraci italskou renesancí. To se nejvíce projevilo v druhé polovině 16. století v oblasti stavitelství, kdy si také hustopečské měšťanstvo začalo své domy opatřovat renesančními portály a arkádovými lodžiemi…
Dům patřil Kryštofu Wissingerovi z Vizovic (žil v letech 1556-1614). Portál pochází z roku 1594 a prozrazuje italské renesanční vlivy
(PŘELOM 19. A 20. STOLETÍ)
Nejstarší barokní stavby ve městě byly postaveny pod dojmy opakovaných morových epidemií, které obyvatelstvo decimovaly zvlášť intenzivně v letech 1679 až 1680, kdy v Hustopečích zemřelo několik set lidí.
Baroko je na rozdíl od renesance v Hustopečích spojeno především s církevním stavitelstvím.
Kaple s křížovým půdorysem byla vybudována v letech 1682-1690 na bývalém Volském vrchu (Ochsenberg), který byl posléze přejmenován na Křížový vrch (Kreuzberg).
Sousoší Nejsvětější Trojice zdobí horní část náměstí od roku 1736. Sloup (financovaný hustopečskými měšťany) dosahuje celkové výšky 14 metrů. Plastiky vytvořila sochařská dílna Jana Kristiána Pröbstla z Brna.
Socha sv. Jana z Nepomuku na Masarykově náměstí pochází z roku 1749. Původně stála před farním kostelem a jejím autorem je Regisid Mossmüller.
Reskriptem Marie Terezie z 6.11.1756 byla v Hustopečích založena tzv. latinská piaristická škola s nižším gymnáziem.
Piaristé se zde udrželi až do roku 1866, kdy vyučování převzali světští učitelé. V roce 1870 byla v objektu zřízena městská reálka.
V letech 1861-1863 navštěvoval tuto reálku i T. G. Masaryk.
V důsledku josefínských reforem byl na severním okraji města zřízen nový hřbitov. Z doby jeho vzniku se dosud zachovalo obvodní zdivo, centrální kříž a kaple.
Novokřtěnci se v Hustopečích objevili v roce 1530 pod vedením Wilhelma Reublina. Přišli sem se svolením abatyše Johanky z Boskovic a zabydleli se v blízkosti Koňského trhu (tedy u Křížového kopce).
Později se jejich hlavním sídlem stala ulice Raková (nyní Svatopluka Čecha) na předměstí Česká Ves. Zde si podle tradice vykopali novokřtěnci studnu a dali jí jméno Raigerbrunn (Rajská studna).
Novokřtěnci setrvali v Hustopečích až do jejich definitivního vyhnání z českých zemí roku 1622. Nové útočiště našli ve slovenských Levárech a v Sobotišti.
VŮDCE A ARBITR MORAVSKÝCH KŘTĚNCŮ
Roku 1531 přišel do Hustopečí tyrolský novokřtěnec Jakub Hutter, aby sjednotil moravské novokřtěnce.
Jeho druhý příchod do Hustopečí se uskutečnil roku 1533. Tehdy se Hutter stal vrchním správcem a jako představený (Vorsteher) okamžitě reorganizoval zdejší bratrský dvůr jako majetkové společenství orientované na výrobu i spotřebu. Tak Hutter prosadil dodržování principů společného vlastnictví, zatratil soukromý majetek jako "nesmiřitelný hřích" a natrvalo tím ovlivnil novokřtěnecké hnutí.
V roce 1535 došlo k Hutterově pronásledování na Moravě, proto se vrátil zpět do Tyrol. V listopadu 1535 došlo však k jeho zatčení a 25. února 1536 k jeho veřejnému upálení v Innsbrucku.
Když osiřelý bratrský dvůr v Hustopečích uslyšel o smrti Jakuba Huttera i o jeho hrdinství, přivlastnil si jeho jméno. Od té doby se Hutterovi stoupenci nazývali hutteři nebo hutterští bratři a představovali nejpočetnější složku novokřtěnského osídlení.
Rod prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka pochází "po přeslici" z Hustopečí.
Kořeny rodiny, z níž vzešla prezidentova matka Terezie, jsou v Hustopečích doloženy od roku 1750, kdy se sem z brněnského Králova Pole přistěhoval její praděda H. Kropáček.
zachycující Terezii Masarykovou
Terezie Kropáčková se narodila 4. srpna 1813 v Hustopečích v dnes již neexistujícím domě č. 293/17 v Husově ulici.
Terezie byla nejstarší ze sourozenců Kropáčkových, po ní následovala Tekla, Veronika, dvojčata Karel a Marie, Jan a Anna.
v letech 1861-1863.
Masarykova teta Veronika se provdala za pekaře Františka Kosa, s nímž roku 1849 koupila dům č. 56 v dnešní Dobrovského ulici. Zde budoucí prezident pobýval v době svých studií na piaristické reálce (1861-1863).
Terezie Masaryková se syny Tomášem a Ludvíkem (stojící). Fotografie byla pořízena kolem roku 1867. Ludvík v letech 1880-1889 provozoval v Hustopečích tiskárnu, kde mj. tiskl Masarykem založený časopis "Athenaeum", ve kterém se vedl pověstný boj o Rukopisy.
V roce 1884 se manželé Masarykovi vrátili na odpočinek do Hustopečí. Terezie Kropáčková však již 22. dubna 1887 umírá na mrtvici ve věku 74 let. Josef Masaryk nakonec dožil v domě č. 511 u manželů Dvořáčkových, zemřel 25. září 1907 ve věku 84 let.
Díkůvzdání pozůstalých za účast na posledním rozloučení s Terezií Masarykovou, které otiskl její syn Ludvík v Hustopečském týdeníku (Auspitzer Wochenblatt)
Hrob Masarykových rodičů na hustopečském městském hřbitově.
uskutečnil T. G. Masaryk 19. 6. 1924.
Masaryk s tehdejším hustopečským starostou G. Gregorem. Po starostově uvítání pronesl Masaryk mj. tato slova: "Těším se upřímně, že jsem mohl dnes navštívit město Hustopeč… Moje matka se zde narodila a jí děkuji snad za nejdůležitější popudy k mému pozdějšímu a mravnímu životu. Já sám mám zajisté mnoho osobních vztahů k Hustopeči… Stará hustopečská reálka poskytla mně první začátek vyššího školního vzdělání. Ale já jsem v Hustopeči učinil též důležité životní zkušenosti. Především naučil jsem si vážit práce u svého strýce, u kterého jsem prožil dva roky. Dále učinil jsem zde první pozorování o míšení národností."
Masaryk neopomněl navštívit hrob svých rodičů.
Když prezident roku 1937 zemřel, byla při jeho pohřbu v Lánech k jeho rakvi přiložena i kazeta s půdou z hustopečského hrobu jeho rodičů.