Železného Zekona přejeli už dvoutisíckrát

(text a foto: Zbyněk Háder)

 

Jedním z hrdinů Dětského dne na hustopečském náměstí byl populární valašský silák Železný Zekon. Jeho kousky, ať to bylo polykání žiletek, trhání řetězů či telefonních seznamů, tahání vozíčku s lidmi na uších nebo ohýbání železa, bralo všem přítomným dech. Možná si přitom někteří řekli: Co musím jíst, abych byli taky takový silák? „Podívejte se na mě a je Vám jasné, že všechno. Nejraději mám uzená vepřová žebra nebo kolena, křen, feferonky, česnek a cibuli. K tomu několik kríglů piva. A když mám málo, tak přidám slivovici,“ prozrazuje vesele Železný Zekon, vlastním jménem Zdeněk Knedla. Potom přiznává, že další jeho oblíbené jídlo je vepřo, knedlo, zelo. „Ale to zelí musí být domácí, z kameninového hrnce a ušlapané pěknou pannou,“ směje se. Pokud by se někdo divil této skladbě potravin, má pro ni Zekon logické vysvětlení: „Kde se jí cibule, tam nechodí lékař. A kde se jí česnek, tam nechodí nikdo. Jak já říkám: Chce to masisko, cibulisko, pivisko a k tomu nějaké babisko. A je dobře!“

Železný Zekon není jenom silák, co se pyšní světovými rekordy. Jeho popularita i postava plná svalů ho logicky vyhoupla do křesla ministra kulturistiky Valašského království Bolka Polívky. „Jsou to vlastně ministerstva tři,“ vysvětluje. „Kultury, turistiky a styků,“ vypočítává s potutelným úsměvem bez dalšího vysvětlování.

Škoda, že na hustopečském náměstí nemohl tento sympatický a stále se usmívající silák předvést svůj oblíbený kousek, při kterém se nechává přejet osobními auty přes nechráněný hrudník. Přestože si nevede přesnou statistiku kolik jich bylo, odhaduje, že by to byla pěkná kolona aut. „Za těch sedmnáct let mě jich muselo přejet něco kolem dvou tisíc. Pro klid duše to raději nechci počítat.“

S lidmi, jako je Železný Zekon, mají hodně starostí doktoři. On má však na ně poněkud svérázný názor. „Doktoři nemají rádi sportovce, alkoholiky a mě. A naoplátku já zase nesnáším je,“ prohlašuje rezolutně a svůj vztah dokládá úsměvnou historkou. „Jednou jsem táhl za ucho ženskou v trabantu. Uprostřed dráhy najednou ta ženská prudce zabrzdila, ucho křuplo a všude kolem plno krve. Já letím k autu, ona se tam zavřela a křičela, ať ji nebiju. Prý se to moc rychle rozjelo a ona dostala strach, protože tak rychle s tím trabantem ještě nejela. A tak šlápla na brzdu. No museli mě odvést do nemocnice, kde jsme dlouho marně sháněli nějakého lékaře. Nakonec mi to zašila oční doktorka na zubní ambulanci. A pak mám mít rád doktory.“