Osud mi nepřál, říká Miroslav Caban o nezdařeném projektu 448

(text: Jiří Holobrádek - Týdeník Břeclavsko, foto: archív Miroslava Cabana)

23. března odletěl horolezec Miroslav Caban z Vídně do Káthmandu, 31. července se vrátil z Islamábádu do Vídně a odtud domů do Hustopečí . Během čtyř měsíců se pokoušel o něco, co dosud nikdy nedokázal - zdolat čtyři osmitisícové vrcholy. Osud mu ale nebyl příznivě nakloněn a nepřízeň  počasí mu plány zmařila.

Třikrát skončila Cabanova cesta těsně pod vrcholem, pokus o druhou nejvyšší horu světa K2 mu kromě nepřízně počasí znemožnily i omrzlé prsty na nohou. Přesto zaslouží jeho pokus obdiv - téměř devadesát dnů strávil ve výšce nad 4.800 metrů, řadu dnů strávil nad hranicí 7.000 metrů (jen na  Šiša Pangmě sedm dnů) což představuje obrovský nápor na organismus. Počasí bylo letos k horolezcům v Himálajích a Karákoramu extrémně nepřátelské. "Byly velice krátké periody dobrého počasí. K výstupu na vrchol osmitisícovky potřebujete 4 - 5 pěkných dnů, letos to by ale jen 2-3 dny. Naopak periody špatného počasí trvaly 5 - 6 dnů, pod K2 jsem čekal na pěkné počasí dokonce. Dva týdny čekání ve stanu znamenají, že jen ležíte a jíte - a samozřejmě tak přibýváte na váze, klesá vám aklimatizace, psychika jde dolů, to všechno má pak vliv na výkon horolezce," vrátil se k marnému souboji s počasím Miroslav Caban. Takto po návratu domů zhodnotil pokusy o jednotlivé hory.

ŠIŠA PANGMA 8.046 m

"Šiša Pangma patří mezi nejlehčí osmitisícové hory, ale už tam se ukázalo, že to letos s výstupy bude velice špatné. O vrchol jsme se pokoušeli 42 dnů, což je neuvěřitelně dlouhá doba. Denně se měnilo počasí, neplatily žádné předpovědi. Tři týdny jsme tam byli s Jirkou Jakubcem  a Janem Matiáškem úplně sami, takže jsme celou cestu museli prošlapat sami. Bylo to velice problematické, do prvního výškového tábora jsme vystoupili dokonce pětkrát a museli jsme se vrátit, vždycky jsme museli cestu znovu prošlapávat  v novém sněhu. Přišli jsme do třetího výškového tábora (7.500 m) a druhý den jsme chtěli vyrazit na vrchol, ale v noci do pěti do rána sněžilo. Dostali jsme se do výšky 7.800 m, Přišli jsme k lavinovému úseku, kde ležel nový sníh, a tam se počasí tak pokazilo, že se nedalo jít dál.  O tom jaké byly podmínky hovoří i to, že sestup ze třetího tábora  do druhého za normálních okolností trval tři a půl hodiny, my jsme to šli dvojnásobek. Pořád jsem věřil, že se projekt 448 může podařit, měl jsem připravenou jako záložní variantu, že koupím permit na Gašebrum I a II."

ČO OJU 8.201 m n.m.

"Po čtyřech dnech relaxace v městečku Tingri (4.500 m) a v nedalekých termálních lázních jsem se už jen s Jendou Matiáškem přesunul pod. Čo Oju, šestou nejvyšší horu světě. Vždy, když jsme šlapali do základního tábora, tak jsme měli pěkné počasí, ale po příchodu se to zvrtlo. Pod Čo Oju dokonce takovým způsobem, že ostatní expedice odjely domů a zase jsme byli na hoře sami. Fixní lana,  která po nich zbyla, většinou zavál čerstvý sníh. Dosáhli jsme třetího výškového tábora ve výšce 7.500 metrů, byli jsme fyzicky i psychicky úplně v pohodě. Druhý den jsme vystartovali k vrcholu a přišli jsme k pásu k velmi problematickému, téměř kolmému úseku skal a ledu. Nejdříve jsme se rozhodli pro návrat, ale po padesáti metrech mi to nedalo a vyrazil jsem znovu na vrchol. Po půl jsem ten úsek překonal, ale zjistil jsem, že mi osud asi opravdu nepřeje. Vylezl jsem dalších sto výškových metrů, když se během deseti minut zvedl vichr a viděl jsem, jak se  z Nepálu rychle blíží tlaková níž, hrana oblaků. V roce 2002 jsem na Čo Oju zažil úplně stejnou situaci, přišel hurikán, který nás uvěznil čtyři dny ve výšce 7.200 metrů, v tzv. zóně smrti, ve které už organismus nedokáže relaxovat a odumírá. Proto jsme okamžitě sbalili věci a sestoupili až do základního tábora. Druhý den ale jako naschvál vyšlo sluníčko."

BROAD PEAK 8.047 m

"Po týdenní relaxaci v Káthmandu jsem odletěl do Pakistánu, do pohoří Karákoram. Opakovaly se ale Himaláje. Pod Broad Peak jsem musel jít pěšky sto kilometrů údolím ledovce Baltoro, šlapal jsem pět dnů sám se svým výškovým nosičem a bylo krásné počasí. Jakmile jsem vystoupil do prvního výškového tábora, tak napadlo půl metru nového sněhu. Společně s ruskou výpravou jsem vystoupil do druhého tábora a pak i do třetího ve výšce 7.000 metrů. Po dnu odpočinku jsme ve dvě ráno vyrazil k vrcholu, zhruba deset lidí - Němci, Rusové a já s  nosičem. Za deset hodin jsme přišli do sedla, dvě stě metrů pod vrchol. Bylo neskutečná zima, téměř -40 stupňů, pětkrát jsem si musel rozehřívat nad ohněm prsty na nohou. V sedle už jsem věděl, že je zle, protože jsem prsty vůbec necítil. Cesta k vrcholu byla vzhledem k množství nového sněhu a lavinovému nebezpečí obrovský risk. Tak jsem to otočil a šel dolů, stejně jako Rusové. Čtyři Němci šli nahoru, hlavního vrcholu nedosáhli, museli bivakovat ve výšce 7.800 metrů  a utrpěli obrovské omrzliny. Nejhůř na tom byla ženská členka výpravy, které úplně omrzl nos a prsty na rukou, nohy jí tak omrzly, že po vyzutí z bot otekly, že už nemohla nic obout. Vrtulník ji z odvezl do nemocnice. Moje omrzliny (šest prstů na nohách) nebyly tak strašné, nejhorší byl palec na pravé noze, ale ani ten nebyl promrzlý na kost, takže nehrozila amputace. Kůže mi zčernala a doktoři v táboře mi nedoporučovali vůbec lézt dál."

K2 8.611 m

"Při přesunu pod K2 bylo samozřejmě nádherné počasí, pak se ale pokazilo na neuvěřitelných čtrnáct dnů. Čekal jsem ve stanu, bral jsem různé léky na omrzliny a máčel nohy ve slané vodě. Podařilo se mi dostat nohy na takovou úroveň, že se dalo pomýšlet na výstup. Byla hlášená perioda čtyř pěkných dnů, ale nakonec byly jen dva. Dostal jsem se do druhého výškového tábora, pak se znovu pokazilo počasí, tak jsem se sbalil a šel dolů, už jsem nevěřil, že by mohly nastat lepší časy.  Podle předpovědi mělo být deset dnů škaredě, tak jsem využil možnost odletět vrtulníkem. Samozřejmě se hned po dvou dnech udělalo krásné počasí."

PROJEKT 448 JE REÁLNÝ

Osud tentokrát Miroslavu Cabanovi opravdu nepřál. I přes velké zklamání z neúspěch ale nehodnotí projekt 448 jen negativně: "Jsem samozřejmě obrovsky zklamaný, ale na druhou stranu jsem se svým výkonem spokojený. Byl jsem na tom velmi dobře fyzicky i psychicky, neměl jsem žádné problémy, ale hora mě bohužel na vrchol nepustila. V organizaci tak náročné akce nedošlo k žádné chybě, nic jsem nezanedbal. Nebyl žádný moment, kdy bych si řekl: Jo, to jsem udělal blbě. Přesvědčil  jsem se, že projekt 448 není nesmysl. Vyzkoušel jsem si to a vím, že pokud někdo v budoucnu bude mít víc štěstí na počasí, tak to dokáže."

Druhý pokus už ale Miroslav Caban  neplánuje: "Mé tělo už je šíleně opotřebované. Hrával jsem patnáct let profesionálně volejbal, z toho mám zničené klouby, kolena, kyčle. Nesmírně mě bolí už asi pět let záda, která mi na horách snad tisíckrát prochladla. Slíbil jsem to i manželce, že s osmitisícovkami skončím. Taky se chci víc věnovat dětem a pomáhat jim ve sportovní kariéře."

Čtyřměsíční pobyt ve vysokých nadmořských výškách samozřejmě musí mít vliv na lidský organismus, a tak ani po návratu do domácího prostředí není ještě všechno ideální. "Organismus se těžko srovnává, člověk má v sobě příliš červených krvinek, a to má v malé nadmořské výšce opačný efekt než na horách - cítím se utahaný, jsem nervózní, mám problémy s metabolismem, bez důvodu se chvíli potím, chvíli je mi zima. Když jsem se vrátil v roce 2002 z Everestu, tak trvalo rok, než se organismus srovnal. Mám toho opravdu plné zuby."

PLANETA JDE DO HÁJE

Podle Miroslava Cabana ale letošní nepřízeň počasí nebyla náhodná. "Globální oteplení má vliv i na horolezectví. Myslím, že naše planeta jde do háje. Když jsem před lety letěl do jižní Ameriky, tak bylo z letadla vidět klasické meteorologické jevy a úkazy - tlakové výše, tlakové níže. Letos jsem viděl jen jednu celistvou atmosféru, takovou rozfoukanou mlhu. Myslím, že lidstvo zahyne na hurikány, tornáda, záplavy a podobné věci, kterých bude stále víc. Ubývá ledovců, odtrhávají se kry na pólech, voda z nich se dostává do vzduchu a někdy někde musí spadnout dolů. Proto jsem přesvědčený, že záplav bude přibývat a budou horší a horší. Jeden meteorolog mi říkal, že ty změny v atmosféře jsou ještě následkem vlny tsunami, ale já jsem přesvědčený, že to všechno souvisí se skleníkovým efektem a způsobem, jak se chováme k přírodě."

Fotografie z výstupů na všechny čtyři vrcholy si můžete prohlédnout na internetové adrese www.448.cz