Stanislav Bíza se chce zlepšit na Mistrovství republiky

(Text: Zbyněk Háder, Foto: archív S. Bízy)
 
Jestliže Vám na stránkách Hustopečských listů představujeme profil některého ze sportovců, jedná se vždy o místní sportovce. Tentokrát ale uděláme onu pověstnou výjimku. A to plným právem. Stanislav Bíza ze Staroviček po těžkém zranění ochrnul na obě nohy a pohybovat se může pouze na vozíku. Stando můžeš nám prozradit jak se ti to přihodilo?
„V roce 2005 jsem se vydal na kurz paraglaidingu. V průběhu toho týdne, když už jsme měli určité starty z kopce za sebou, jsme se vydali na navijákový start. Ten člověka vytáhne asi do 400 metrů, tam se člověk odpoutá a probíhá vlastní samostatný let paraglidingového křídla. Mě přitom zřejmě foukl boční vítr, paraglidingové křídlo se mi složilo a já sem spadl z výšky zhruba dvaceti metrů na zem. Došlo k několikanásobné fraktuře páteře, která způsobila přerušení nervového zakončení.“
Tohle zranění způsobilo, že jsi se ocitl na vozíku a celý tvůj život se změnil. Předtím jsi aktivně sportoval, nyní to bylo úplně něco jiného.
„Po úraze jsem nevěděl jestli nějaký sport dělat. Už v rehabilitaci jsme zkoušeli florbal na vozíku, basket a podobně. Po návratu jsem ale nevěděl, co by se dalo dělat u nás. Měl jsem ale štěstí, že při jedné kontrole v Brně jsem potkal Dušana Petřvalského. Ten mě pozval k němu domů, že má doma kolo - handbike, na kterém jezdil a závodil. Vyzkoušel jsem si to, strašně se mi to zalíbilo a řekl jsem si, že to chci mít doma. Za přispění kamarádů a rodiny se mi ho podařilo koupit i když je to poměrně drahá záležitost. Pořízení základního kola vyjde kolem sto dvaceti tisíc korun, sportovní stojí i dvě stě padesát tisíc korun.“
Začal si tedy trénovat, kolik času tréninku věnuješ?
„Ze začátku když jsem měl kolo pučené od Dušana na víkend, tak jsem za celý víkend najel tak padesát kilometrů a myslel sem si že umřu. Byla to hrozná námaha. Myslel jsem si, že víc už ani nemůžu najet. Ale postupem času jsem zvyšoval dávky a v dnešní době přes léto jezdím skoro každý den třicet až padesát kilometrů.“
Co bylo nejsložitější na ovládání takového hanbiku?
„Asi naučit se s tím trochu manévrovat. Naučit se přehazovat, řadit rychlosti. Je to srovnatelné s normálním kolem, ale šlape se na tom rukama. Je to těžší na ovládání, protože ruka nemá nikdy takovou sílu jako noha. Do zatáček člověk musí dávat pozor, protože je to na třech kolech a není tam taková stabilita. Už se mi stalo, že jsem se na tom převrátil. Ale překlopili mě zpátky a jel jsem dál.“
Stalo se ti někdy na silnících něco nebezpečného nebo jsou řidiči k tobě ohleduplní a dávají pozor, aby se ti něco nestalo?
„To kolo je dost nízko, takže není moc vidět. Mám z reflexních vest ušitý různý vlaječky, takže někteří řidiči mě objíždějí už z dálky. Ale někteří mě objedou až těsně kolem hlavy. Teď se mi zrovna stalo, že jsem jel z tréninku, odbočoval jsem na křižovatce do leva, přede mnou stály auta, které taky čekaly na odbočení až jim do protisměru nic nepojede. Už jsem chtěl odbočovat a v tom mě začal předjíždět kamion v křižovatce, takže jsem se mu tak tak vyhnul, abych neskončil pod ním.“
Hanbike je samozřejmě sport jako každý jiný. Pořádají se různé soutěže, zapojil si se už do nějaké a případně s jakým úspěchem?
„Máme Český pohár v hanbiku a pak jsou tu dva Evropské poháry. V Českém poháru jsem letos skončil v mé kategorii na třetím místě, v Evropském poháru jsem odjel jen čtyři závody ze šesti. Je to docela finančně náročný odjed někam do Francie nebo do Švýcarska na víkend na závody. Takže v těchto závodech sbírám spíš zkušenosti, protože tam už jezdí světová špička, která potom jezdí na paralympiády a podobně. Ale snažím se. Máme i v našem klubu N-bike ČR paralympijského vítěze z Atén.“
Dušan Petřvalský je známý tím, že na handbiku dojel do Říma k papeži a objel celou Českou republiku. Nechystáš se podle vzoru svého „učitele“ udělat něco takového?
„S Dušanem jsme si říkali, že něco takového uděláme. Ale zatím je to ve fázi snů, protože je to jednak finančně náročné a Dušan teď staví dům a má malé děti. Sám bych si na to asi netroufl tak jako on. Ale uvidíme. Třeba se nám to podaří ve dvou.“
Jaké jsou tvoje plány do budoucna? Co by si chtěl ještě dokázat, o čem sníš?
„Na tom kole jezním teprve druhý rok, takže pořád sbírám zkušenosti. V únoru odjíždíme s naším klubem na 3 týdny na soustředění na Kanárské ostrovy a potom začne jarní sezóna prvním závodem v dubnu ve Francii - Evropský pohár. Pak bude následovat Český pohár, kde bude hned z jara Mistrovství České republiky. Tam bych chtěl zabodovat lépe než loni, kdy jsem skončil třetí.“