Václav Fišer: Člověk je na zemi pro druhé, nikoliv pro sebe.

(Text a foto: Dagmar Humpolíková)

Monsignore Václav Fišer se narodil 9. srpna 1923 v Jiříkovicích u Brna, kde vyrůstal se svými pěti sourozenci. Pro světskou službu se rozhodl ve svých dvaceti letech, pohnutkou mu byly válečné události, nucené práce i vojenská služba u pomocných technických praporů.
Na kněze byl Václav Fišer vysvěcen 16. dubna 1950. Pro začínajícího kněze to byla politicky nejtěžší léta. Posledních, dvacet devět let působí v Hustopečích a v těchto dnech, ve svých 85 letech předává děkanskou službu dál.

Kdy jste se rozhodl pro život kněze?
Když jsem byl za Hitlera nasazený ve Zbrojovce. Stkal jsem tam s lidmi nejrůznějších charakterů a když jsem viděl tu mravní bídu kolem, rozhodl jsem se, že budu knězem. Věděl jsem, že po válce bude třeba stavět vesnice a mosty, ale že bude třeba také národ morálně pozvednout, proto jsem se rozhodl ke studiu theologie.

Byly někdy chvíle kdy jste litoval? Naplnila se očekávání, která jste si představoval?
Nikdy jsem nelitoval, a kdybych se měl dnes znovu rozhodovat, zvolil bych stejnou cestu.
Původní představy byly ovšem úplně jiné než následná realita. Totalita všechno změnila. Už za studií jsme byli pod tlakem STB a vysvěcení na kněze proběhlo v naprostém utajení. Bylo to v padesátých letech. Žádný z nás nedostal státní souhlas k výkonu povolání. Místo toho jsme byli všichni povoláni na vojnu. Byla to spíše zástěrka pro pracovní tábor. S krompáčem a lopatami jsme pracovali v lesích a na stavbách. Já jsem později, kvůli nemoci, povýšil na kuchaře.

Kdy jste poprvé přišel do Hustopečí?
Poprvé jsem s Hustopečemi setkal v roce 1952, když jsem působil jako kaplan v Kloboukách u Brna. Natrvalo jsem se zabydlel až po dalších sedmadvaceti letech, když jsem sem byl přeložen.

Co Vás tu čekalo?
Původní kostel byl zbořený a bohoslužby se konaly v bytě na faře. Podařilo se mi vyřídit povolení k výstavbě velkého depozitáře, s úmyslem získat slušné prostory pro konání bohoslužeb. Začalo chodit stále více lidí, ale to neušlo vnímavosti politické vrchnosti. Za trest mě přifařili zubožený Kurdějov. Sedm let a sedm milionů to stálo, ale cenná historie v podobě kurdějovského kostela se podařila zachránit.

Jak jste postavili nový kostel?
Když přišla sametová revoluce, uvědomil jsem si jedinečnou příležitost. Věděl jsem, že pokud nepostavíme nový kostel teď, v době nadšení, nepodaří se nám to už nikdy. Vyhlásili jsme sbírku, a tehdy jsem si říkal, že když se nám do konce roku sejdou tři miliony korun, budu to považovat za znamení od boha a pustíme se do toho. Na konto přišly tři miliony dvě stě tisíc korun, pak nás to stálo ještě mnohem víc peněz, ale nový kostel byl svěcen už v roce 1994 na sv. Václava. Já jsem ten kostel ale nepostavil, to si lidi vymodlili. Já jsem u toho byl ten poslední malíček.

S jakými pocity předáváte správu děkanství?
Už je třeba abych trošičku polevil, čtyřiadvacet farností přece jen dá člověku zabrat a také už nejsem nejmladší. Přichází sem mladý páter Pavel Bublan, místoděkan třebíčského děkanství a farář v Náměšti nad Oslavou. Slyšel jsem o něm samé dobré věci, tak už se těším na to, jak budeme spolupracovat. Už nebudu ani farářem, ani děkanem, budu novým pomocným knězem.

Co byste chtěl vzkázat svým farníkům?
Člověk je na zemi pro druhé, nikoliv pro sebe. V tom je myslím, to největší poslání člověka. Nejsou důležité peníze, ani majetek, to co člověka dělá skutečně šťastným je láska, aby měl člověk srdce plné lásky.

-hum-