Stefan Holm nikdy nevyhrál v České republice

Měl být největší sportovní hvězdou jubilejního ročníku Hustopečského skákání MOSS plus 2009. Dva dny před jeho zahájením večer zavolal, že vážné rodinné důvody mu brání v účasti. Hodně ho to mrzí, ale letos ještě nemůže přijet. Snad příště. Stačil nám však odpovědet na několik otázek.

Pokud budeme chtít hledat osobnost světové výšky posledních deseti let určitě se většina z nás shodne na jediném jméně: Stefan Holm. Tento legendární Švéd má na svém kontě mimo jiné sedm zlatých medailí z olympijských her, mistrovství světa či Evropy. Těžko budete hledat někoho, kdo dokázal víc. Rok 2008 byl pro Stefana Holma závěrečným rokem jeho dvacetileté kariéry. Naposledy se svým fanouškům představil při Světovém atletickém finále ve Stuttgartu.

Nepatříte k typickým výškařům. Zejména Vaše malá postava (181 cm) je určitě hodně limitující. Jak jste se vlastně dostal ke skákání do výšky?
Když mi bylo deset nebo jedenáct let, tak jsem byl ve škole nejlepší ve skoku do výšky a jedna dívka ze třídy dělala atletiku za sportovní klub. Nabídla mi, ať tam chodím s ní ... A když Patrik Sjöberg v roce 1987 skočil světový rekord a stal se světovým šampiónem, tak nebylo tak těžké chopit se tohoto nápadu. Už v prvním roce se mi podařilo vyhrát nějaké závody ve skoku vysokém. A protože jsem byl poměrně mizerný běžec, navíc jsem hrál za fotbalový tým, který stěží kdy vyhrál, byl pro mě skok vysoký jasná volba. A tak od 16 let jsem se začal věnovat plně pouze skoku do výšky.

Máte za sebou velmi bohatou kariéru. Prozradíte nám svůj nejlepší a nejhorší zážitek v ní?
Nejlepší je určitě olympijské finále v Aténách 2004. To byl pro mě sen, který se stal skutečností. Stát se olympijským vítězem byl můj nejvyšší cíl, který jsem si v kariéře stanovil. Nejhorší vzpomínky mám také na olympijské finále a to v Pekingu 2008. Nikdy v životě jsem nebyl tak zklamaný, jako po závodě v Pekingu v srpnu minulého roku. Obrovské zklamání za další čtvrté místo.

Jste znám také tím, že si vedete pečlivé statistiky. Prozradíte nám z nich něco zajímavého?
Takže... jsem hrdý že mám na kontě víc výher než proher (269 vítězství - 207 proher). A také, že jsem byl na více jak polovině mítincích, kterých jsem se zúčastnil, schopen překonat hranici 225 cm a víc. Navíc ze všech světových mítinků, kde jsem kdy soutěžil, jsou pouze čtyři země, kde se mi nepodařilo nikdy vyhrát: Belgie, Chorvatsko, Irsko a také Česká republika.

Vaším trenérem byl od začátku Váš otec. Přinášelo to spíše výhody či nevýhody?
Nakonec spíše výhody. Znali jsme své vzájemné slabosti i silné stránky. Mohli jsme spolu debatovat, diskutovat, křičet na sebe i řvát, ale nakonec jsme otec se synem a jdeme za stejným cílem. A to je to nejdůležitější.

Co si představíš, když se řekne Česká republika? „Protože nepiji pivo, tak na tuto otázku nemohu odpovědět jako ostatní, že "výborné pivo". Takže jinak: výborní hokejisté, oštěpaři a skokani do výšky. A samozřejmě krásné hlavní město.“

Vaše sportovní kariéra skončila. Co máte dál v plánu?
Nedávno jsem začal pracovat na Karlstadské Univerzitě v oboru Informace a komunikace. Samozřejmě podporuji universitu a snažím se motivovat studenty k různým sportům. Univerzita v Karlstadtu se snaží čím dál více zaměřovat právě na sport.