Moje kariéra trvala vlastně jen jeden rok

(text: Jiří Holobrádek, foto: Václav Šálek)
 
Symbolický poslední skok přes výškařskou laťku absolvovali na letošním Hustopečském skákání dva bývalí reprezentanti Jan Janků a hustopečský rodák Jiří Křehula, jehož juniorské úspěchy byly motivací k uspořádání závodů, které se během devíti let dostaly mezi nejuznávanější světové mítinky.

Jaké to bylo loučit se před domácím publikem, navíc na mítinku, který vznikl vlastně kvůli vám a vašim úspěchům?
Bylo to hodně emotivní. Jestli jsem měl někdy trému při závodech, tak určitě tu největší tady v Hustopečích. Narodil jsem se tady, každý mě tu zná, takže to pro mě bylo docela těžké zvládnout to po psychické stránce.
Někteří sportovci se loučili na několikrát - třeba Dominik Hašek. Nebude to i váš případ?
Ne, je to definitivní , protože moje zdraví bohužel není přizpůsobené vrcholovému sportu. Dokázalo to i sedm operací během sedmi let.
Jaký bude život bez atletiky?
Atletikou jsem žil a dělal jsem pro ni maximum, ale jsem s tím už smířený. Posledních asi pět let jsme se vzhledem k těm operacím jenom trápil, skákáním jsem se nebavil, takže ten přechod do normálního života byl pro mě o to lehčí.
V minulých letech jste kvůli problémům s kolenem zkoušel i změnit odrazovou nohu. Jak moc se lišily vaše osobáky z levé a pravé nohy?
Ani se moc nelišili, dokonce mi to z té druhé nohy šlo líp než z té původní, ale jelikož jsem deset let skákal z pravé strany, tak ta fyziologie pohybu a páteře byla naučená a nedalo se to změnit.
Když se ohlédnete za svou kariérou - dalo se dokázat ve výškařském sektoru víc?
Já bych to opravil - v mém případě se asi nedá říct, že končím kariéru. Já jsem měl vlastně jen jeden úspěšný rok, v juniorské kategorii. Pak už to bylo jen trápení. Takže si myslím, že v té "kariéře" se mi podařilo docela dost věcí - za nejdůležitější považuju druhé místo na mistrovství Evropy juniorů v roce 2001 a překonání tehdejšího českého juniorského rekordu.
Slyšel jsem, že jste uvažoval i o desetiboji?
Já jsem nikdy vážně o desetiboji neuvažoval, to uvažovali všichni kolem mě. Myslím, že v desetiboji je prioritní rychlost, pokud člověk není od narození rychlý, tak nemůže patřit mezi nejlepší. Rychlost je zásadní, to se vrzích, hodech a skocích nedá dohnat. A já nejsem vyloženě sprinter. Technické disciplíny jsem zvládal vždycky dobře, i tyč a oštěp. Akorát ta rychlost mi chyběl. Kvůli tomu jsem do toho možná nešel.