Hustopečské skákání: Z Hustopečí skočila do Pekingu

(text: JIří Holobrádek, foto: Václav Šálek)
 
Nejúspěšnější z tria českých výškařek byla dlouhonohá blondýnka Iva Straková, která obsadila třetí místo. Zůstala jen centimetr za svým osobním maximem, ale splnila účastnické limity pro halové mistrovství světa a dokonce i pro olympiádu.

První závod sezony a účast na olympiádě už máte v kapse. Jaký je to pocit?
Fantastický, jenže já tomu zatím nemůžu uvěřit. Tady mi pořád někdo chodí gratulovat a já si říkám Panebože, jak je to možné, že se mi to hned na prvních závodech podařilo?
Nevěřila jste si na takový výkon?
Říkala jsem si, že je to první závod, tak musím hlavně skákat v klidu a neobnovit si zdravotní problémy, které mě nedávno trápily. Ani jsem si nedávala nějaká velká předsevzetí, chtěla jsem jen skákat v pohodě a počkat, co to udělá. Možná je to ten správný přístup.
Co chybělo k tomu, aby jste si dnes vylepšila i svůj osobní rekord, který má zatím hodnotu 196 cm?
Musím říct, že mě nikdy nemrzelo víc než dnes, že jsem to neskočila. Byla tady fantastická atmosféra, cítila jsem se hrozně dobře a najednou mi to skákání přišlo strašně jednoduché. Při 195 jsme vůbec nepřemýšlela o tom, že je to limit na olympiádu. Věřila jsem si i na 197 cm a věděla jsem, že to můžu skočit. Ale pak přišla nějaká nervozita, začala jsem se úplně jinak rozbíhat a už to nešlo. Trenér mi říkal, že ten úspěšný pokus na 195 byl tak povedený, že kdybych ho zopakovala, tak jsem skočila i těch 197. Aspoň jsem si to trošku oťukala pro příště.
Vyhovuje vám skákání při hudbě a v těsné blízkosti diváků?
Určitě, bylo tady skvělá divácká kulisa, lidi náramně fandili a když se navíc může skákat při hudbě, tak to člověka ještě víc povzbudí. Zpočátku jsem si zvykala na pružný povrch, i takové banální výšky jako 175 a 180 jsem skákala nadvakrát, ale to bylo tím, že trénuju u nás v hale pořád jen na tvrdém povrchu a pak chvíli trvá, než se člověk srovná s jiným podkladem.