Hustopeče zůstaly pro Tomáše Janků zakleté i při posledním pokusu

Tomáš Janků dosáhl řady úspěchů, ale Hustopečské skákání nikdy nevyhrál. Nepodařilo se mu to ani v jeho poslední sezoně. Závod mu vůbec nevyšel a po nezdařeném třetím pokusu na 218 centimetrech zůstal dlouho zklamaně ležet na doskočišti.

Čím to, že jste v Hustopečích na rozdíl od bratra nikdy nedokázal vyhrát?
Nevím. Mám několik mítinků, které mám opravdu rád, nejen kvůli závodění, ale i kvůli lidem kolem, na kterých jsem nikdy nepředvedl opravdu dobrý výkon. A Hustopeče k nim patří. Každému zdejší povrch vyhovuje jinak. Já se sem vždycky hrozně těším, protože vím, že je to dobrý závod, ale ten povrch je na mě asi příliš rychlý a pružný. Já jsem spíš silový skokan, který rád skáče na tvrdších površích. Bohužel se mi tady nikdy moc nedařilo. Nicméně jsem v Hustopečích poprvé po mé transplantaci vazů v koleni skočil limit 227 na velkou soutěž. A to je pro mne velká památka.
Není ten váš odchod trochu předčasný?
Já myslím, že určitě ne. Nejsem z těch lidí, kteří to tahají až do doby, kdy jim to fakt nejde. Já mám samozřejmě sport rád, ale mám rád i jiné věci a cítím, že v hlavě už to není tak, jako dřív. Přijdu na závod a to psychické nasazení po olympiádě už není takové. Já jsem s tím ale počítal a byl jsem na to připravený. Myslím, že odcházet v 35 letech předčasné není. Jednou se končit musí a já cítím, že teď je pravý čas. A mám chuť zase trochu popojet dál v jiných věcech.
Ale nejlepších výsledků jste dosáhl až po třicítce?
Zaplaťpánbu za ně. U výšky je to tak, že každý chvilku tahá pilku a já si myslím, že teď je pro odchod opravdu ideální čas.
Zavzpomínáte na největší radost či úspěch a naopak na největší zklamání v kariéře?
Po atletické stránce je největší úspěch jednoznačně stříbro ve Švédsku a největší radost stříbro Katky Baďurové v Ósace. Zklamání je těžké hodnotit, ale nejvíc to vždy bylo v případě nepostoupení do finále na velké soutěži.

Jaký byl život v rodině, kde dva bratři i sestra jsou výškaři a navíc otec je trenér?
No, bylo to těžké. Protože když jsem vyhrál já, tak nemohl vyhrát brácha a opačně. Nikdy se nám nepodařilo, abychom byli na velkých závodech společně na bedně. Takže vždycky to bylo o radosti i o zklamání a samozřejmě se ta rivalita promítala i do vztahů v rodině. A to, že mě trénoval můj otec je určitě výhoda. Jen v případě, že si trenér plete otcovství s trénováním to může někdy dělat neplechu.
Kam se bude podle tebe ubírat světová výška bez Tomáše Janků?
Já myslím, že se sport hodně profesionalizuje a trochu se vytrácí kolektivní společenský duch. Já se vždy snažil, aby byla parta a byla legrace. Nejen honění za výkony. Skok vysoký se beze mne určitě obejde, stejně jako se obejde bez Stefana Holma. Jen se z okolí výšky možná trochu ztratí trochu toho pravého pařanství a výškařského kamarádství.
Zůstanete u atletiky i po konci závodní kariéry?
Atletika mi dala strašně moc a chtěl bych jí to dobré zase nějak vrátit. Mám nějaké plány a představy, uvidíme, co vyjde a co ne. Určitě se budu věnovat Katce Baďurové, protože ona se o mne starala víc než jsem si zasloužil. A u atletiky minimálně jako divák určitě zůstanu.