Alena Chalupová: Svoji knihu jsem si ještě nepřečetla

(text a foto: Z. Háder)
 
Těsně před koncem roku 2007 spatřila světlo světa drobná publikace z pera Aleny Chalupoví a Jana Horáka Divadlo, moje láska, popisující historii i současnost jednoho ze současných fenoménů tohoto okresu Boleradického divadla. Kniha vyšla nákladem 600 kusů a její křest proběhl na nedávném Divadelním bále. S Alenou Chalupovou, úspěšnou režisérkou a jednou z autorů knihy, jsme si povídali o tom, kdo dostal nápad napsat tuto knihu.
„Ten nápad tady byl už hodně dlouho. My jsme to chtěli už ke stému výročí divadla v Boleradicích v roce 1997, ale z finančních důvodů se to tehdy nepovedlo. Před dvěma lety jsme z popudu starosty Jana Korába znovu uvažovali o vydání knihy, ale opět z finančních důvodů se to nepodařilo. Až teď se podařilo získat dotaci a kniha k 110.výročí mohla vzniknout. Ale pokud vím, tak už kdysi dávno, ještě když žil Albín Stehlík, který tady půsbil hodně let jako režisér, se spolu s Janem Horákem připravovali, že takovou knihu vydají. Dokonce už měli roděleno, co kdo napíše. Potom ale pan Stehlík zemřel a v jeho pozůstalosti se bohužel nic nenašlo. Je to škoda, protože on měl na starosti tu nejstarší část a byly tam některé dokumenty, které nikdy nikdo neviděl.“
Jak dlouho Vám trvalo než jste knihu napsali? „„Měli jsme jen tři nebo čtyři měsíce. Kvůli dotaci jsme museli vše zvládnout do konce roku a to byl šibeniční termín. Obrátili jsme se opět na Jana Horáka a dohodli se, že on bude dělat tu část od roku 1868, kdy tady byl založel čtenářský spolek a já udělám tu část od doby, kdy jsem tu už samostatně režírovala, tedy od roku 1983.“ Každý autor píše trochu jinak, má trochu odlišný pohled na věc, odlišný styl psaní. Domlouvali jste se panem Horákem jak budete psát knihu? „Ne. Dohodli jsme se pouze na rozdělení kapitol. Na té knize to jde samozřejmě poznat. Každá část je jiná.“ Kdo byl ten hnací motor? „Hnací motor byl čas. Dali nám termín a buď to stihnete, nebo kniha nebude.“ Měla jste nějaké dřívější zkušenosti s psaním knih?
„Tak nanejvýš s článkem do novin. Já to ale považuji spíš za složení knihy než její napsání.“
Kniha o divadle, které existuje více jak sto let, musí postihnout velké časové období, různé osudy lidí. To není jednoduché. Co bylo pro Vás nejtěžší při psaní? „Pro mě bylo nejtěžší roztřídit materiál. Vedu si archív a měla jsem tam toho strašné množství. Nejprve jsem to vynesla do divalda a dala na dlouhý stůl. Pozvala jsem členy divadelní rady a myslela si, že se toho ujmou spolu se mnou. Oni ale pouze pokývali hlavami, odešli a nechali mne tam s těmi hromadami materiálů samotnou. Tak jsem chodila od hromady k hromadě a vybírala. Byla tam spousta fotek, novinových článků, hodnocení inscenací z festivalů. Začala jsem to třídit podle schématu, který jsem si stanovila: divadelní inscenace, divadelní Sešlosti, divadelní bály, hostování v zahraničí, jak se nám plnil sen o stavbě divadla. A nakonec závěrečná kapitola: Divadlo naše láska.“
Určitě ale bylo něco, co se naopak „psalo samo“? „Když tak na to vzpomínám, tak nejvíc mi srdíčko zaplesalo, když jsem tam vkládala vyprávění našeho kronikáře pana Hartmana o tom, jak jsme byli na festivalu ve Vysokém. On tam popsal tři dny našeho pobytu tam a když jsem si to četla, tak mě to strašně dojímalo. Viděla jsem z jiné stránky to, co se pokaždé opakuje, když tam jsme. A také mě potěšila vyznání v závěrečné části: Divadlo naše láska, ve které se lidé, kteří s námi dlouho hrají, zpovídají o svém vztahu k divadlu. Ti mě potvrdili, že ten název knihy Divadlo má láska je opravdu správný.“
Starosta Boleradic Jan Koráb řekl, že kniha je historický dokument o obci a lidech, kteří v ní žili a žijí. Komu je podle tebe tato knížka určena a čím by měla lákat k přečtení? „Patří všem těm, kteří s námi tady to divadlo hráli. Je to i poděkování generacím minulým, že to tady všechno začali. Je tedy především určena Boleradickým. Ale chceme také ukázat na tradici, která tady byla a že se dá i na vesnici dělat dobrá kulltura. A ti, kteří někdy navštívili naše divadlo si mohou u knížky zavzpomínat na to, co u nás viděli, protože ta fotodokumentace je velmi bohatá.“
Jak jste už předtím řekla, kniha vznikala v dosti hektickém tempu. Měnila byste teď na ní něco? „Já se přiznám, že se to bojím celé přečíst jako knížku od začátku do konce. Samozřejmě, že její obsah mám několikrát pročtený, protože se spousta věcí pořád opravovala a měnila. Znám také to, co napsal Honza Horák, ale jako knížku jsem to ještě nečetla.“
Ale přesto. Líbí se Vám? „Mě se líbí zejména vzhledově tak, jak je udělána. Vazba, fotky, člůenění. A jestli bude taková i svým obsahem, až si ji přečtu, pak budu spokojená na sto procent.“