Mandloňové sady v proměně času

(Text a foto: Zbyněk Háder)
 
Zajímavou výstavu fotografií nabízí v těchto dnech malá galerie v prostorách Centra celoživotního vzdělávání v Hustopečích. Na přibližně třiceti fotografiích jsou zachyceny mandloňové sady v proměně času. „Chtěli jsme konfrontovat nové fotografie v barvě s dobovými fotografiemi, které ukazují původní obdělávání a původní rozsah sadů,“ prozradil nám koncepci výstavy její autor Antonín Kuchyňka. A proč se pustil právě do tohoto tématu? „Na to je jednoduchá odpověď. Mandloňové sady jsou rarita nejen v rámci Hustopečska, ale celé České republiky. Proto jsme na ně chtěli poukázat. Ukažte mi další město u nás, které takovouto raritu má. Nové fotografie mají navíc za cíl přilákat pozornost veřejnosti, aby se ten zbytek sadů dal zachránit.“
S výstavou panu Kuchyňkovi vydatně pomáhal i Rudolf Poslušný, který dlouhá léta v sadech pracoval a staral se o ně. Právě z jeho archívu jsou dobové fotografie. „Ty staré fotografie jsou pracovní, vyjadřují práci v sadech. Jsou tam krásné detaily v technice,“ upozorňuje nás Rudolf Poslušný na některé zvláštnosti na fotografiích.
Je všeobecně známo, že právě pan Poslušný je jedním z hlavních iniciátorů záchranných prací na mandloňových sadech. Mandloňové sady se nachází ve dvou lokalitách: nad rybníkem a nad městským hřbitovem. Pouze část z nich, asi 200 stromů, je ve vlastnictví města. Ostatní mají jiné majitele. Dlouhodobě zanedbané ošetřování sadů se projevilo před několika lety tím, že stromy vůbec nevykvetly. „Poslední tři roky se město o sady začalo více zajímat,“ je rád Rudolf Poslušný. „Městská rada vyčlenila nějaké prostředky na ošetření stromů a v loňském roce jsme dostali i prostředky z Nadace partnerství, které se použili na ořez stromů. Letos jsme tento grant nedostali a tak se udělalo jen nejnutnější obdělání. Pro příští rok se navrhuje do rozpočtu města dát částku 160 tisíc korun, které by sloužily na to, aby se těch zbylých 200 stromů ošetřilo stejně jako loni. Na těch fotkách je vidět, jaký je rozdíl je mezi stromy zanedbanými a těmi, které byly ošetřeny.“
Když se pan Poslušný procházel mezi vystavenými fotografiemi, bylo na něm vidět, že se mu v očích objevil náznak nostalgie. „Převládá ve mně spíš smutek. Pracoval jsem v sadech od roku 1957. Dnes tam chodím se smutkem a pouze ze zvyku. Jsem rád, že se toho někdo ujal. Ať už je to město nebo tato firma, která udělala výstavu fotografií. Občané, kteří to zhlédnou, uvidí jak ty mandloně vůbec vypadají a poznají tu krásu, která je v nich schovaná. Ten, kdo navštívil sady v plné kráse, se sem vždycky rád vrací.“
Jaký bude další osud mandloňových sadů? Jedna možnost tady je. „Ten nápad není z naší hlavy, byl tu prezentován již dříve ale myslím, že se na něj teď trochu pozapomnělo. Je to tzv. mandloňová stezka, která by mohla navazovat na známé vinařské stezky,“ je přesvědčen o možnosti využití této přírodní rarity Hustopečí pan Antonín Kuchyňka.